Továrna na život
Celé to začalo vlastně už v roce 1993, kdy pár lidí v Novém Městě pod Smrkem uvěřilo v Boha. Začali se scházet a zjišťovat, co to vlastně znamená. O několik let později, v roce 1997 tu byl oficiálně založen „Sbor Jednoty bratrské v Novém Městě pod Smrkem“.
Od začátku jsme věděli, že nechceme být nějakou skupinkou, která si žije jen sama pro sebe. Myšlenka byla taková, že pokud Bůh existuje, tak to musí mít nějaký reálný dopad na lidi kolem nás. Věděli jsme, že Ježíš sloužil lidem a řešil potřeby, které mají. Rozhodli jsme se udělat to samé. V roce 2010 jsme prodali malý rodinný domek, který sloužil jako fara a koupili opuštěný objekt bývalého kina. Budovu jsme vlastníma rukama postupně opravili a otevřeli ji pro lidi z našeho města. Začali jsme dělat různé služby, které řeší reálné problémy našeho města. Naše město je poměrně chudé a poměr lidí, kteří mají velké životní problémy na počet obyvatel je opravdu vysoký. Postupně jsme založili Nízkoprahový klub pro děti a mládež, kterým dodnes prošlo už přes 400 mladých lidí, vznikl klub pro seniory, Sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi, mateřské centrum, založili jsme romský sbor, pracujeme i s dětmi a mládeží a obecně realizujeme jednorázové projekty v různých oblastech.
To všechno je ale finančně velmi náročné a v tuto chvíli jsme v podstatě závislí na různých státních dotacích a grantech. Došli jsme k tomu, že to není úplně zdravé a hlavně udržitelné, a že by bylo dobré mít, vedle neuvěřitelné štědrosti lidí, kteří tvoří sbor, i vlastní zdroj příjmů. Otevřela se tak myšlenka podnikání. Původně jsme chtěli koupit malý hotel, ale těsně před jeho koupí ho jeho majitel nám za zády prodal někomu jinému. V den, kdy jsem se to dozvěděl, začalo to, čemu říkáme příběh Jcampu.
Odpoledne mi volal jeden člověk s tím, že je na prodej velký ubytovací areál v Novém Městě za 7 milionů. V tu vteřinu, kdy to vyslovil, jsem měl silný dojem, že mi Bůh říká, že to je pro nás, že to je náhrada za ten hotel. Několik dní poté jsem se za areál modlil a v mysli jsem si ho představoval. Je tvořený hlavní budovou a 11 chatami. Najednou se ale stalo něco zvláštního, co jsem takovým způsobem nikdy předtím a nikdy potom nezažil. Obraz v mé mysli se změnil. Místo současných budov jsem viděl staré, dřevěné budovy a nějakým způsobem jsem věděl, že už se nedívám na současný kemp, ale na koncentrační tábor. Viděl jsem konkrétní budovy a věděl jsem, že v těch budovách jsou nedobrovolně zavření lidé, kteří zemřou a již nikdy se nevrátí do svých domovů. Z ničeho nic jsem začal cítit emoce těchto lidí. Strach, úzkost a beznaděj. Věděl jsem, že se modlí k Bohu, ale že ve svém životě neuvidí tyto modlitby vyslyšené. A začal jsem nezastavitelně plakat. Celé to bylo hrozně zvláštní, jako by moje tělo a mysl prožívaly tyto emoce, ale já sám jsem byl mimo dění a kladl jsem Bohu otázky: „Co se to děje?“ A zaslechl jsem Boží odpověď. Ne akusticky, ale stejně jasně. „Lidé pod vedením temných sil vytvořili továrnu na smrt. Chci skrze vás odpovědět na modlitby lidí, kteří tu trpěli a chci, abyste pod mým vedením na tomto místě vytvořili místo, kde se lidé budou setkávat se mnou a získávat život.“ V tu chvíli jsem věděl, že Jcamp bude mnohem víc, než zdroj peněz a narodila se naše vize. „Továrna na život“ Tento zážitek trval asi 20 minut, ale trvale změnil naše životy.
Asi dva týdny jsem o tom jen přemýšlel a pak jsem to sdílel ve svém týmu. Jeden z jeho členů mi řekl: „A věděl jsi, že kemp byl v minulosti skutečně koncentrační tábor?“ To jsem nevěděl! Myslel jsem si, že to celé byl sice silný, ale v zásadě nějaký symbolický obraz. V tu chvíli mi došlo, že tady jde ještě o něco víc, že to je reálné! Později jsme zjistili, že kemp byl takto využit dokonce dvakrát. Existují doklady o napojení Nového Města pod Smrkem na skutečnou továrnu na smrt. Byli zde shromažďováni muži nepohodlní nacistickému režimu a byli odtud transportování do Osvětimi. Po válce, když docházelo k násilnému odsunu sudetských Němců, byli tito lidé připraveni ze dne na den o veškerý majetek a byli zavřeni právě v budovách kempu. Později jsme se s nimi setkali, a když tito staří lidé vyprávěli své příběhy a ukazovali nám historické fotky, uvědomil jsem si, že budovy na těch fotkách jsou přesně ty, které jsem viděl ve své mysli a emoce, které popisují naprosto přesně odpovídají tomu, co jsem cítil. Nedá se ani popsat, co se v nás v tu chvíli odehrávalo.
kteří byli jako děti po válce internování při odsunu právě v tomto táboře.
To ale zdaleka není vše. Po setkání s týmem, jsem začal o vizi koupě kempu mluvit v rámci sboru a na společných setkáních s romským sborem. „Drobný“ praktický problém byl, že areál byl k prodeji za 7 milionů korun a čerstvě založená firma měla na účtu asi 200,- Kč. Řekli jsme si, že pokud se nám podaří získat alespoň 7,5 mil., projekt spustíme. Veškeré příjmy sboru jsou ale na úrovni chudší české rodiny, takže bylo zcela mimo naše možnosti nějakým normálním způsobem takovou částku získat. Vzali jsme to tedy tak, že jestli je to opravdu od Boha, tak se i o tuto část postará.
Několik týdnů poté za mnou přišel jeden z členů romského sboru, oči na vrch hlavy, s tím, že mu Bůh něco ukázal. Začal mi vyprávět, že v modlitbě jako by uviděl v nebi mísu plnou zlatých mincí, která se naklonila, a mince padaly na zem. A že mu Bůh řekl, že to je na ten kemp. Tak jsem mu poděkoval a říkal jsem si, že to je povzbuzující obraz. Jenže týden na to mi zavolal jeden můj přítel, který je také křesťan a úspěšný podnikatel s tím, že ho Bůh vzbudil uprostřed noci a připomněl mu jeho slib. Ten slib se týkal zlata, které tento můj známý koupil „na horší časy“. Tehdy, k tomu zlatu uložil i vzkaz, že jestli se najde někdo, kdo by splnil určité podmínky, tak je připravený takovému člověku všechno to zlato dát. Pak zlato ukryl v domě a na vzkaz po letech zapomněl. Tu noc ale vstal a zlato vyhledal, a když vzkaz přečetl, věděl, že to je pro nás a projekt Jcampu. Řekl jsem mu, že tohle nemůžeme řešit po telefonu. Ihned jsem sedl do auta a jel za ním 3,5 hodiny cesty, protože bydlí na Moravě. Tam jsme si sedli a on přede mě postavil na stůl několik sloupců zlatých mincí. Posunul je ke mně s tím, že to je dar na projekt Jcampu. Do té doby jsem zlatou minci na vlastní oči ani neviděl. Ty mince měly hodnotu 3,5 milionu korun!
Mezitím se mi ozvali dva lidé, s tím, že pokud bychom sehnali zbývající peníze, byli by ochotni nám půjčit každý jeden milion.
Za dalších několik týdnů mi zavolal starosta našeho města, že by se se mnou chtěl sejít. Na schůzce mi řekl, že se dozvěděl, že uvažujeme o koupi kempu a že by byl ochoten navrhnout zastupitelstvu, aby nám město půjčilo 2 miliony, abychom areál mohli zakoupit. Řekl jsem, že ale budeme začínat a nejspíš nebudeme nějakou dobu mít na splácení. Tak navrhl, že půjčka bude na 10 let, s úrokem 3% a ročním odložením splácení. Nevěřil jsem, že by něco takového mohlo projít. Byl jsem 4 roky v zastupitelstvu. Za prvé, naše město je chudé. Na veškeré opravy a investice mimo povinné výdaje město v té době mělo cca. 5 milionů. Nikdy žádná organizace mimo zřizované městem nedostala půjčku, už vůbec ne firma, natož nová firma bez majetku a bez historie. Za druhé, většina zastupitelů nás neměla v lásce už jen proto, že jsme církev. Jenže mezitím se o kemp přihlásil další zájemce – jakési sdružení vlastníků secesních bytů. Lidé, kteří by kemp využili k tomu, aby mohli vystěhovat nepohodlné nájemníky z jejich bytů. Z toho lidé v zastupitelstvu dostali takový strach, že v podstatě jednotně hlasovali pro půjčku pro nás. Neskutečné. Dodnes nikdo nechápe, jak to mohlo projít, ale tehdy to prošlo.
Během 2 měsíců od toho mého zážitku v modlitbě jsme tedy měli na účtu firmy 7,5 milionu a na začátku roku 2014 jsme areál Jcampu měli ve vlastnictví.
Koupili jsme ho ale v katastrofickém stavu, takže naše dobrodružství tím vším v podstatě teprve začalo. Začali jsme podnikat bez zkušeností, s dluhy, prakticky bez zákazníků a s budovami, které všechny potřebují rekonstrukci od podlahy ke stropu. Zažili jsme od té doby celou řadu dalších zkušeností, které by se mohly řadit do kategorie „zázrak“. Vlastně nebýt toho, už asi 5x bychom zkrachovali. Ale baví nás to, pomalu, ale přece, se daří areál opravovat, zákazníci k nám jezdí rádi a vracejí se.
Do budoucna bychom naše aktivity chtěli rozšířit o něco, co jsme nazvali „Kurzy života“. Tedy místo, kde se každý, kdo bude chtít, může nějakým srozumitelným způsobem dozvědět o tom, čemu vlastně věříme a prozkoumat, jestli by to náhodou nebylo něco, co by mohlo obohatit i jeho vlastní život. Tím bychom chtěli vizi „Továrny na život“ dotáhnout do konce.
Tak třeba se u nás někdy potkáme, ať už jako s turisty nebo účastníky kurzů života ☺
V říjnu 2020 Jan Selnekovič
